10000

.Pochopitelně základní výcvik, v mém případě ještě na "melounu". A cesty na boogie do zahraničí. Samozřejmě lidi.... ti, kteří poradili a pomohli, ti, kteří se ve sportu objevili na krátko, zazářili a zase rychle někam zmizeli. Lidi, kteří už to nejsou, ať už je stálo život skákání nebo něco jiného. A pak těch pár, které znáte od začátku a jste s nimi i po  letech pořád v kontaktu a vídáte se třeba málo, ale o to raději.
Možná si vzpomenete na letadla, ze kterých jste skákali a jsou jich desítky, z nichž většina už je někde ve šrotu nebo v kopřivách, jo a taky na závady, které jste museli řešit, na blbý počasí a nekonečné minuty volného pádu v dešti nebo kroupách. Člověk by neměl zapomenout na tandemové pasažéry- pamatuje si obvykle ty největší exoty. Zajímavou kapitolou zůstane i skákání s bolavými zuby, třeskutou rýmou, naraženými žebry, průjmem, hemeroidy......Jako špička ledovce pak ze vzpomínek vyčnívají mimořádné seskoky, rekordy, přistání na mimořádná místa (pláž u Ceasareie, Nir Akiva, Arber, Prenet, Poledník, ostrovy v Severním moři, Káhira, Gosau, tovární dvůr v Efferdingu nebo fotbalový stadion v Linci).

 Všechny vzpomínky ale úplně příjemný nejsou. Třeba na úředníky, kteří hází parašutistům pod nohy nejen klacky, ale hlavně formuláře. Teprve když pár sezón skáčete mimo ČR, oceníte jaké jsme si doma vyrobili byrokratické peklo (lpění na kategoriích, prodlužování ratingů každoročně, kniha seskoků, provozní směna, zodpovědnost instruktorů za žáky až do C......stačí?).
Jako mezníky se životem skydivera táhnou i majitelé dropzón a různé slečny a paní z manifestu. Jenom tohle téma by si zasloužilo samostatný článek.
Vzpomenete si prostě na tohle všechno a ještě spoustu dalších věcí, hlavně jste ale rádi, že jste se těch 10 tisíc dožili. A když pak vyskočíte z letadla po 10001., čekáte, že bude něco jinak, třeba že poletíte nahoru místo dolů. Jenomže mrcha gravitace se nestará kolik máte seskoků a funguje pořád stejně.

text: MK
foto: Yannick Walzer